Hostující univerzity

20 DEN

Když jsem byla malá a máma plakala, říkala jsem jí: “Neplač, protože budu plakat taky.” A plakaly jsme spolu. Když mi bylo třiadvacet, řekla jsem jí: “Neumírej, protože umřu taky.” Ale jak víme, nestalo se to.

Když vám zemře matka, je to, jako by vám někdo holýma rukama vyrval vnitřnosti – ty z hrudi – a trochu ještě hůř.

Kým se dcera stává, když její matka zemře?

Inspirována knihou Miry Marcinów Bezmatek (Motherlessness) jsem se rozhodla vytvořit inscenaci o tom, co znamená být dcerou. Co znamená být dcerou? Pokud matka zemře, jsi stále dcerou? Kdy tím přestaneš být? Jak moc lze matku milovat? Je láska mezi matkou a dcerou tou největší láskou na světě? Chtěla jsem najít odpovědi na všechny otázky, které mě trápily.

Shooting Snow White

Shooting Snow White je odvážné zkoumání síly pohádek a jejich vlivu na genderové role, identitu a vnímání sebe sama, zahalené do podoby živého, klaunského hororu. Anna Lisa ztělesňuje a prezentuje svou vlastní verzi ikonické pohádky Sněhurka bratří Grimmů, zatímco čeká na prince, který možná nikdy nepřijde. Vystavením sebe sama, své duše, svého srdce i své fyzické a duševní nahoty se autorka staví za všechny ženy a muže napříč dějinami a radikálně odhaluje absurditu patriarchátu.

Během více než 60 minut se Anna Lisa proměňuje ve všechny postavy – Sněhurku, zlou macechu, myslivce, trpaslíky, koně, dokonce i zrcadlo a prince – a používá své tělo jako živé, proměnlivé plátno. Její fyzická transformace je syrová a impulzivní: zpívá, tančí, křičí a pláče, přetváří pohádku v zkoumání svobody a společenských očekávání. Jablka se stávají loutkami, klavír se promění v odpaněnou skleněnou rakev a řepa v vytržené srdce. Představení je emocionální horská dráha, která pohádku reinterpretuje jako prostor pro otázky o roli žen v patriarchálním systému.

Tato inscenace je zároveň provokativní i kritická – zkoumá, jak tyto archetypy formují genderové normy. Lze je přepsat? Můžeme pohádku přerámovat tak, aby zpochybnila tyto hodnoty, nebo nám nezbývá než skrze ni poukazovat na nedostatky společnosti? Diváci jsou pozváni na cestu do skleněné rakve, kde jsou přehnané emoce, pohyby a klišé obráceny naruby, aby odhalily něco nového – něco, co může tuto skleněnou rakev rozbít.

Bernarda Alba

Je rodinná čest víc než rodina samotná? Co se odehrává za zavřenými dveřmi – v domě, kam sluneční paprsky stěží proniknou skrze praskliny ve dřevě okenic zabedněných oken? Jsme ochotni si sundat společenskou masku alespoň sami před sebou, a jsme toho ještě vůbec schopni, nebo už nám přirostla k tváři?

Byť se Bernarda Alba snaží uzavřít svou rodinu před světem, brány jejího domu se otevírají. Zlo, které je drženo za zdmi, dostává lidskou podobu a z boje o svobodu se stává boj o život. Michael John LaChiusa si vzal jako námět pro svůj muzikál drama Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby. S pomocí hudby s autentickými španělskými prvky tak sděluje příběh pěti dcer a matky, která chce mít jejich život plně pod kontrolou. Je však ona tím zlem nebo se své dcery snaží jen ochránit?

Zdeněk Adamec

V prostoru zaplněném umělým světlem a harampádím vzpomínek se sešlo sedm postav. Mohly by to být postavy jiné, mohlo by jich být více nebo méně, ale dnes večer se právě tady, a ne kdekoliv jinde, sešly zrovna tyto. Dají se do řeči, podobně jako to chtě nechtě dělávají poslední hosté. A snad dílem náhody, snad to jinak nešlo, se hlavním námětem dohad stane Zdeněk Adamec. Slyšeli jste o něm? Víte dnes, kdo to byl? A je to vůbec důležité? Je důležité se ptát, jestli je důležité, zda o něm víte?

Rakouský nobelista Peter Handke se pro svou hru inspiroval skutečnou událostí sebeupálení studenta Zdeňka Adamce na Václavském náměstí v Praze roku 2003. Tragédie se stala podnětem k mnohým rozporuplným reakcím, jež hra nechává zaznít ve fantazijní debatě, která Zdeňka Adamce tu opouští, tu se k němu vrací. Společně zavzlykáme nad utrpením, zkázou světa, nevědomostí mas a osamoceností. Zaradujeme se z osvobození, osvícení, borůvek a ženských zadků tam venku. Ale nezapomeňme, že jsme v Heartbreak Café, tudíž:
„Pravda tady neplatí.“

DIONYSUS CITY

Moc bohů, prokletí Átreovců, neřešitelné konflikty, nekončící války. Ale ne tak dávní Řekové už nechtějí být oběťmi osudu, určováni vnějšími silami, které na ně neustále a nevyhnutelně dopadají. Vstupují do konfliktu s bohy a světem mýtů a začínají bojovat, i když se zpočátku každý možný východ zdá být špatný, plný viny a osudových důsledků. Dnes mají lidé jiné problémy, že?

Rychlá jízda od pádu Tróje, utrpení Trójanů až k vraždě v Orestei. Představení odráží náš dnešní svět – svět strašlivých válek a zneužívání moci těmi, kdo ji drží. Večer v divadle, který je zároveň tichý, zranitelný a dojemný, ale i křiklavou telenovelou o moci.

Kavkazský křídový kruh

Cesta napříč Kavkazem

Kavkazský křídový kruh, hra slavného německého dramatika Bertolta Brechta, vypráví strhující příběh služebné Gruši. Uprostřed revolučního chaosu zachrání dítě svržených vládců, prchá z města a vydává se na cestu ke svému bratru do kavkazských hor. Na své pouti potkává pestrou škálu postav a postupně si k dítěti vytváří pevné pouto, až je začne vychovávat jako vlastní. Cena, kterou za to musí zaplatit, je však obrovská. Když je pak povolána k soudu, protože se biologická matka domáhá návratu dítěte, brání svůj nárok ze všech sil.

Svědectví epického divadla

Hra mistrně proplétá několik dějových linií, vyprávěných v epizodické struktuře. Grušina cesta, svědectví o vytrvalosti, je proložena příběhem soudce Azdaka, který do vyprávění vnáší silný politický rozměr. Tento politický podtext, typický pro Brechtovu tvorbu, je ostrou připomínkou společenských problémů, jež často formují naše životy.

Ostatně, jak by mohlo být Brechtovo dílo inscenováno bez tohoto hlubokého politického akcentu, který divákům předkládá tíži těchto témat?

Brecht sám prohlásil: „Divadlo musí reflektovat dobu, ve které žijeme.“ Proto se zasazoval o využití všech prostředků epického divadla, které se výrazně liší od tradičních dramatických forem. Mezi tyto nástroje patří přítomnost vypravěče, propojení divadla s hudbou, písní a tancem, zapojení publika a prolínání více dějových linií. Jedním z Brechtových nejvýraznějších postupů—herec vystupující ze své role—se zde sice objevuje méně často, ale o to působivěji. Jak toho lze dosáhnout? Uvidíte to v Kavkazském křídovém kruhu, kde je divadelní iluze záměrně narušována.

Divadlo v divadle v podání Arkadije Tcheidseho

Příběh Gruši a soudního sporu o skutečné mateřství je ve skutečnosti hrou, kterou předvádí skupina herců pod vedením básníka a zpěváka Arkadije Tcheidseho. Jeho role však není jen režisérská, ale také komentátorská—nabízí divákům jedinečný úhel pohledu na dění na jevišti. Představte si sami sebe jako diváka sledujícího tuto inscenaci. Zpočátku vše působí normálně, ale postupně něco nesedí—postavy jsou karikovány, černobílé. A teď si představte, že jste jedním z herců v této hře. Nebo že v ní musíte hrát. Jde tu “jen” o dítě—nebo o něco víc?

THE PANIC SONG SHOW

Odvážný sociální experiment, celosvětově vysílaná událost, jakou svět dosud neviděl: V nedaleké budoucnosti je šest obyčejných lidí uneseno ze svých domovů, vytrženo od svých blízkých, zbaveno spánku i jídla a vrženo do nelítostné arény Reality-Talent Show: THE PANIC SONG SHOW.

Pod neustálým dohledem kamer musí těchto šest neochotných “soutěžících” v tomto revolučním televizním formátu prokázat svou odolnost vůči surovému násilí – fyzickému i psychickému – ze strany svých trýznitelů. O vítězi rozhodne odborná porota.

Ale přestože je THE PANIC SONG SHOW aktem čisté antropologické avantgardy, věci se nevyvíjejí podle plánu: veřejnost se bouří, sledovanost klesá na nulu… dokud tvůrci show nezasáhnou a nerozhodnou se hru změnit: představují “hlasování z domova” a upravují definici vítěze.

Nový “vítěz” už není ten nejodolnější – stává se jím poslední přeživší. Diváci doma den za dnem rozhodují, kdo dostane záchranné lano. Ti, kteří jsou považováni za “nezasloužící si záchranu”, čelí smrtelnému rozsudku a budou popraveni živě.

Důsledky této změny jsou katastrofální: veřejnost je rozzuřená, propukají násilné protesty, požadující, aby úřady pořad ukončily… ale – a “Nothing Else Matters” – možnost rozhodovat o tom, koho zachránit z pohodlí domova, žene sledovanost do závratných výšin.

Jasný, křišťálově čistý, ryzí TRIUMF.

The Nape

1. Úvod k představení
Korejský název Deolmi odkazuje na tradiční korejské loutkové divadlo, pojmenované podle toho, že loutky jsou ovládány za šíji (nape).

Tento kus je adaptací tří tragédií Eurípida: Ifigenie v Aulidě, Agamemnón a Elektra, přetvořených kolem ženských postav (Ifigenie, Klytaimnéstra, Elektra). Tento starověký západní příběh byl přetvořen z pohledu současného korejského autora a režijně propojen s tradičním korejským maskovým tancem (Talchum) a loutkovým divadlem.

Ačkoliv se tyto žánry mohou zdát odlišné, cílem inscenace je odhalit propojení a hranice mezi věcmi, které máme tendenci kategorizovat. Tímto způsobem chceme do divadla přinést něco, co nelze jednoznačně zařadit ani sem, ani tam.
Postavy v The Nape – s kůží, která je nerozeznatelná od lidské či loutkové, východní či západní, ženské či mužské – sdílejí stejnou pradávnou krev, která koluje i v nás.

2. Synopse
1. dějství – Ifigenie
Na březích Aulidy je uvězněno tisíc lodí, neschopných vyplout, protože bohyně Artemis uklidnila vítr. Artemis žádá Agamemnóna, aby jí jako oběť přinesl svou dceru Ifigenii. Agamemnón proto povolává Ifigenii i svou ženu Klytaimnéstru do Aulidy.

2. dějství – Klytaimnéstra
Po Ifigeniině obětování se Klytaimnéstra vrací do Mykén. Spolu s mykénskými ženami čeká deset let na návrat svého muže z války.

3. dějství – Elektra
Deset let po Trojské válce a smrti Agamemnóna slaví obyvatelé Mykén každoročně jeho smrt hostinou. Elektra se však odmítá připojit a zůstává zavřená ve chlévě, kde čeká na příchod svého bratra Oresta, který by měl ukončit kruh pomsty.

Fortissimo

„Jedna z nejdůležitějších klavírních soutěží na světě.
Osmasedmdesát mladých pianistů.
Osm set sedmdesát prstů. Od třesoucích se po sedřené do krve.
Všechny cvičené k dokonalosti.
A jen jeden vítěz.
Další šance za pět let.
Svírá se žaludek napodruhé stejně jako poprvé?
Je možné poslouchat ty samé skladby sedm hodin denně?
Jak dlouhá je cesta na soutěž, když jedeš autobusem?
Čeho jsi schopný, když zjistíš, že nejsi dost schopný?
Co je lepší: přihlásit se do soutěže nebo zombie apokalypsa?
Bolí popraskaná kůže na konečcích prstů?
Bude tam Chopin?
Můžeš vybrousit diamant příliš tvrdě?
Proč nás nikdo neučí, jak se vyrovnat s tlakem?
Co když moje hra neutichne celý svět?
Komu mám říct, že končím?
Mazurky, sonáty, nokturna a celá škála emocí. Vše fortissimo. Jen pláč na záchodě je ztlumený.
Chopinova soutěži, bavíš se?

Nekopíruj mistry, abys dosáhl úspěchu. Nekopíruj sám sebe, když se mistrem staneš. Přeruš. Neustále. Jen tak si můžeš vytesat vlastní tvar z kamene. Hraj ve zkosených scénářích, vždy se nakláněj k nepsaným řádkům. Pozpátku.“

FORTISSIMO, režírované Marcinem Liberem a s textem Małgorzaty Czerwień, je inspirováno dokumentárním filmem „Pianoforte“ režiséra Jakuba Piątka. Pianoforte je jediný polský dokumentární film, který získal prestižní cenu Emmy.

Vypráví příběh účastníků legendární Chopinovy soutěže, kteří stojí na prahu dospělosti. Hlavními postavami filmu jsou mladí lidé z různých koutů světa, které spojuje jediné – od dětství zasvětili svůj život hře na klavír.

Dramaturgie představení se řídí pravidly soutěže a je rozdělena do tří kol a finále. Všichni sdílejí stejný sen, ale mechanismus soutěže je neúprosný – ukáže se, že počet míst na stupních vítězů je omezený, někteří nepostoupí dál a jen hrstka se dostane do finále.

Psyacha Buda (Dog House)

“Psyacha Buda (Dog House)” je inscenace vytvořená na základě poetické tvorby autorů literární skupiny Bu-Ba-Bu, která byla v 80. a 90. letech aktivní ve Lvově a představovala významný fenomén ukrajinské literatury.

Tvůrci naší divadelní inscenace jsou mladí herečtí studenti, kteří se snaží překročit hranice akademického akademismu a nalézt vlastní umělecký projev. V této práci usilujeme o nové uchopení tvorby Bu-Ba-Bu, která se nám dnes zdá být blízká a aktuální. Zároveň je pro nás důležité reflektovat současné společenské a politické události, které utvářejí naši realitu a rezonují s minulostí, a ponořit se do vlastního zkoumání aktuálních existenciálních otázek.

„Bubabističtí“ básníci se věnovali experimentálnímu uměleckému hledání, což je přístup, který je nám blízký. Kromě samotného výzkumu je pro nás zásadní také pokus o vytvoření vlastního nového, ostrého, provokativního a zároveň jemného výrazu ve formě performativní akce. Nezajímáme se pouze o témata, kterým se věnovali Bubabisté (jako jsou válka, politika, láska, smrt), ale také o jazyk, který si pro svůj projev zvolili – paradoxní, experimentální, výzývavý. Právě tato hravost jazyka, jeho mnohoznačnost a provokativnost, pro nás představuje cenný materiál pro hereckou výuku.